|
|
Beiträge in tschechischer Sprache
(hier finden Sie Texte dieser Homepage (und von
www.demenz-spektrum.de, die
von Herrn Georg Kania übersetzt und bereits auf
www.alzheimerforum.cz
publiziert worden sind)
|
Práce příbuzných zlepšuje stav dementních pacientů
|
Německo:
Skupinová školení příbuzných jsou pro dementní pacienty prokazatelným
přínosem. Významně se zlepšují jejich každodenní výkony, které jsou
spojeny s pamětí, a zároveň se zmenšuje motorický neklid a strach.
Tyto souvislosti, jejichž existence se předpokládala již delší dobu,
poprvé dokládá M. Haupt a kolegové ve studii zabývající se 14 dementními
pacienty a jejich ošetřujícími příbuznými. Příbuzní navštěvovali 12 týdnů
jednu ze dvou sedmičlenných skupin. V devadesátiminutových sezeních
získali informace o všech důležitých hlediscích tohoto onemocnění (jako
např. symptomy, průběh nemoci, vztah mezi příbuzným a pacientem,
emocionální problémy atd.).
Struktura schůzek zahrnovala mimo jiné vstupní část, společné vypracování
konkrétního stěžejního tématu, výměnu a vyjadřování relevantních emocí,
rozvíjení strategií řešení problémů, závěrečné diskuze a rozdání písemných
materiálů. Příznivé výsledky práce příbuzných přičítá M. Haupt a kolegové
tomu, že příbuzní měli možnost pacienty kompetentněji vést a doprovázet.
To nejen zlepšilo stav nemocných, ale otevřelo jim to také větší rezervy v
jejich výkonech. Změny vyvolané prací příbuzných byly zkoumány
prostřednictvím uznávaných hodnotících stupnic.
M. Haupt u.a.: Verbesserung von Unruhezuständen und Angst bei
Demenzkranken nach psychoedukativer Gruppenarbeit mit pflegenden
Angehörigen. Fortschr. Neurol. Psychiat. 2000 (68) 216-223
|
„Divadelní
hra“ jako terapie pro dementní.
|
Japonsko: Jeden z japonských domovů
pro dementní pacienty zvolil nezvyklou cestu ve způsobu jejich terapie.
Posledních sedm let povzbuzuje své pacienty každý večer hrát společně
divadlo. Nejúspěšnější inscenace běžela přes dva roky.
Podle zpráv
M. Moriyama a jeho spolupracovníků účastníci této aktivity neměli jen
hodně zábavy. Mnozí z nich se značně změnili: Více se usmívali a častěji
zdravili. Starali se mezi sebou více o druhé a jejich rozhovory byly
živější. Jejich hlasy byly intenzivnější a jasnější. Pohybovali se lehčeji
a rytmičtěji. Schopnost opětného rozpoznání se zlepšila. Mnozí pacienti
byli více kooperativní, emocionálně stabilnější, více spontánní,
kreativnější a zvědavější na divadelní hru. Naučili se novému způsobu
chování, byli ve stavu lépe vyjádřit své city a zůstat déle pozorní.
Společenská hra pomáhá
Japonští autoři odhalili i tajemství jejich úspěchu: Každý den po
večeři vyzvou pečovatelé pacienty aby strávili společně hodinu v příjemné
rodinné atmosféře. Při této příležitosti vypnou veškerá světla mimo
místnosti ve které jsou pacienti shromážděni. Tímto způsobem a také
zanotováním písně pocházející z kusu vábí pečovatelé pacienty k místu dění.
Vrcholem večera je uvedení populárního milostného dramatu, které většina
pacientů z dřívějšího života zná. Pomocí pečovatelů převezmou obyvatelé
domova přiměřeně jejich schopnostem střídavě jednu ze dvou možných
hlavních rolí. Maximálně 10 minut hrají typickou scénu, než druhý pár
tutéž scénu k všeobecnému potěšení předvede znovu. Volná improvizace je
běžná a vítaná. I pacienti, kteří neřeknou ani slovo nebo už nejsou ve
stavu něco opakovat přijdou na jeviště a obdrží potlesk. Představení je
provázeno a doplňováno společným zpěvem nebo výstupem jiných pacientů,
předvádějících jejich schopnosti, kupř. přednesením písně, básně či
instrumentálního kousku. Úzkostlivé pacienty doprovázejí pečovatelé kteří
s nimi mají úzký fyzický kontakt (vedou je kupř. za ruku). Konferenciér
večera oslovuje pacienty co nejčastěji jejich jmény aby usnadnil vzájemné
rozpoznávání a umožnil kontakty mezi pacienty. Tento dbá na jednoduché
úkoly, nechá často slova a akce opakovat a projevuje všem zúčastněným svůj
respekt. Každý, i ten demencí nejvíce postižený, je do děje zapojen. Častá
opakování stejného kusu se může zdát pečovatelům na trvalo nudným,
dementní získávají naproti tomu z jejich zapomnětlivosti. Vzpomínají si
méně na události předchozího večera než na příjemné pocity spojené s tímto
večerem.
Všestranná podpora
Moriyama a jeho spolupracovníci vycházejí z toho, že současné
působení více faktorů ovlivňuje pozitivní změny u dementních pacientů:
Divadelním kus je podporuje v kognitivním smyslu a aktivuje je i tělesně a
emocionálně. Především pozitivní reakce publika (potlesk, respekt) jsou
motivací k účasti. Téměř nepozorovaně cvičí pacienti napodobováním
důležité sociální způsoby chování (učit se na příkladech, sbírat kladné
zkušenosti vyzkoušením).
Léčebné divadlo je komplexní umění oslovující mnoho schopností (schopnost
mluvení, obrazné vytváření, sociální schopnosti, tělesné pohyby). Většina
těchto schopností je základní (mluvení, zpěv, poslouchání, pohyb, vidění,
jednání, dotyk, komunikace a interakce). Protože se jedná pouze o staré
populární divadelní hry, mohou pacienti využít jejich zachovanou
dlouhodobou paměť a tím vzpomínat na „dobré staré časy“ a s nimi spojené
příjemné pocity. S tématem těchto divadelních her (milostné drama) spojené
emoce jsou téměř všem lidem známy a umožňují tím společné prožití.
Autoři zdůrazňují, že léčebné divadlo neovlivňuje podstatně koncept péče v
instituci. Tento je stanoven především třemi principy: 1. Pečovatelský
ústav by měl umožnit normální život a hodně sociálních aktivit. 2. Měl by
nabízet smysl života. 3. Pacienti by měli být pokud možno rozsáhle
zahrnuti do procesu rozhodování.
M. Moriyama, N. Sakurai, K. Kamata: Therapeutic drama activity for the
cognitively impaired elderly in a nursing home. Aging Clin. Exp. Res. 1995
(7) 441-450
|
Konstruktivní zacházení s pamětí dementních pacientů
|
Mnichov / SRN: Výzkum
a literatura se intenzivně zabývají mnemotechnickou pamětí dementních
pacientů. Naproti tomu s jejich autobiografickou pamětí jednají spíše
macešsky.
Podle mínění T.
Fuchse je to možná tím, že mnemotechnická paměť se dá snadněji prozkoumat
a kvantifikovat. Také se zdá být pro běžnou denní orientaci zvláště
důležitá. Kdo tak myslí a jedná, lehce přehlédne, že autobiografická paměť
je pro identitu a vlastní jistotu zvláště u demence snad ještě důležitější
než mnemotechnická paměť.
Před tímto pozadím radí Fuchs pečovatelům dementních pacientů, udělat si
znovu a znovu čas na společné vzpomínky, čas
k vytvoření kontinuity v denním životě pacienta a k pokud možno velmi
důvěrnému vztahu mezi pacientem a pečovatelem.
K tomu se hodí na denní doby a roční období vázané činnosti, jako příprava
slavností, zvyky a obyčeje při stolování, hry, písně, rodinná pořekadla
nebo modlitby. Tyto zvýrazňují zvyklosti a rytmicky se opakující události
v životě.
Procházky známými místy nebo známá místa z
dovolených mohou uklidnit i tehdy, když si nemocný už nepamatuje
podrobnosti, nebo si už ani zcela nevzpomíná.
Společné malování známých motivů z dětství je další možností
zprostředkovat jistotu a bezpečí. Konec konců mohou i známé vůně, oblíbená
jídla nebo známá hudba vyvolat atmosféru a pocity, které mají spojitost s
uplynulými životními obdobími. Tyto podporují dobrý zdravotní stav i tehdy,
když si nemocný už konkrétně nevzpomíná.
Atmosférické, citové a tělesné zážitky
zůstávají velmi dlouho zachovány!
„Terapií vzpomínkami“ může být i společné prohlížení
rodinných fotografií. Přitom je kupříkladu možno sledovat změny ve
vzezření u známých osob během delší doby.
Návštěva na hřbitově umožní nemocnému si připomenout, že jeho rodiče jsou
už dávno mrtví. Pokus uchovat nemocnému pokud možno dlouho jeho
vědomí o své biografii a osobnosti je konec
konců i určitá forma terapie pro zachování jeho „já“. Fuchs varuje před
interpretací pokračující demence jako „vyhasnutí“ nebo „zničení“ osoby a
osobnosti nemocného. Je jednodušší nemocného dále respektovat a jeho změnu
snášet, když v tom vidíme v prvé řadě „zastínění“ nebo „skrytí“ jeho
osobnosti.
naučit se zacházet s „dementním
anachronizmem“
O „dementním anachronizmu“ se mluví tehdy, když si nemocný
minulost jako takovou neuvědomuje, ale převezme ji jako přítomnost.
Dochází pak typicky k následujícím situacím: Nemocný vstává ráno do práce
jako dříve. Hledá už dávno zemřelé rodiče. Nepozná svého manžela, protože
má před očima jeho obraz z dřívějška, jeho změny během času ale ze své
paměti vymazal.
V těchto momentech zdánlivě bere pacient část situace jako situaci celou
("pars-pro-toto-efekt"): Z jemu jinak cizí situace si vybere jednu
zdánlivě známou část. Tato část vyvolá určitou vzpomínku, jejíž obraz pak
pacient promítá na celou situaci. Vzpomenutá a reálná situace splynou
nakonec dohromady, přičemž nemocný objektivně viditelné rozpory ignoruje,
protože jeho potřeba orientace a důvěry je silnější než možnost vnímání
logických disonancí.
Před tímto pozadím je srozumitelné, proč nemocný v gerontopsychiatrické
klinice najednou poznává svůj bývalý úřad nebo proč se moderní nemocniční
pokoj najednou stane stanem polní nemocnice z války.
V takových situacích by se pečovatelé neměli striktně podřizovat „násilnému“
trvání na pravdě jak to kupř. vyžaduje trénink reálné orientace. Místo
zesílení prožívaných nesrovnalostí (mezi vnímáním a realitou) je pro
nemocného lepší, když mu jeho pečovatel dá pocit rovnováhy, tzn. pocit, že
je mu v jeho světě rozuměno a že není sám. K tomu je často nutno vniknout
do světa nemocného, vyvíjet strategie „objížděk“ a vědomě se vzdát trvání
na stoprocentní pravdě.
Následující slova od Maxe Frische povzbuzují
k toleranci:
Pravda by se měla druhému podržet jako kabát, který si
může obléct a ne mu s ní jako mokrým hadrem otřískat hlavu.
Příklad: Když se nemocný všemi silami snaží dostat se do své bývalé práce,
dalo by se mu říct, že při nynější situaci s miliony nezaměstnanými i on
musí zůstat doma. Že se jako jeho pečovatel (přítel a pod.) těšíte na to,
že můžete strávit den s ním.
i pečovatelé musí dbát na uchování vlastních
vzpomínek
Zatím bylo málo dbáno na důležitost uchování vlastních
vzpomínek u pečovatelů. Tito se musí v rozhovorech s třetími stále znovu
usvědčovat o správnosti jejich vlastních vzpomínek aby si uchovali svoji
vlastní, během času utvořenou identitu. Denní a často zdrcující péče
ohrožuje její celistvost. Tato péče svádí pečovatele k tomu, že v
přítomnosti nemocného ztratí sama sebe. Když jako pečovatel častěji
myslíte a vzpomínáte na svou vlastní minulost, je pro Vás po smrti
nemocného lehčí navázat znovu na Váš dřívější život a překlenout vzniklou
prázdnotu a chybějící úkol.
T. Fuchs: Auf der Suche nach der verlorenen Zeit - die Erinnerung an die
Demenz. Fortschr. Neurol. Psychiat. 63 (1995) 38-43
|
| |
|